Jak pracovat s introvertními žáky

Vždycky, když vyhlásím skupinovou práci, ozve se u dvou třetin dětí ve třídě jásot. S nadšením se vrhnou do vytváření skupinek. Těší se, že společně splní zajímavý úkol, že se dozví něco nového, že budou moci ukázat ostatním výsledky své práce. Hlavně, že nejsou na práci sami.

V každé třídě se ale najde několik dětí, pro které je skupinová práce noční můrou. Jsou to ti, kteří zůstávají sedět na svém místě, a do vytvoření pracovního týmu se nijak nehrnou. Většinou čekají, až je sama k někomu přiřadím. Jindy se mě snaží přesvědčit, že úkol raději vypracují sami.

Bez schopnosti spolupráce se v dnešní době neobejdeme. Kolem nás lítá tolik informací, že je úplně nemožné, aby jeden člověk zvládl všechno (tedy kromě Járy Cimrmana 🙂). A proto je dobře, že se žáci učí zásadám týmové práce v co nejmladším věku. Ale jak do ní správným způsobem zapojit také introvertní děti? (Nejen) na to jsem se zeptala Michaely Filipové, která má s prací s malými introverty bohaté zkušenosti.

Mgr. Michaela Filipová vystudovala speciální pedagogiku a s dětmi pracuje už 13 let. Kromě článků na blogu Cesta šťastného introverta je také autorkou dvou e-booků. Vztahy introvertů aneb Síla přátelství, lásky a víry v sebe sama je e-book plný praktických tipů, které pomáhají introvertům žít naplněné vztahy s druhými, a přitom zůstat v souladu se sebou samým. E-book Malý introvert aneb Vědomá výchova introvertního dítěte je určen především rodičům, kteří chtějí porozumět svému introvertnímu dítěti a pomoct mu uspět ve světě, který je zaměřen více ven než dovnitř.

Míšo, jak poznáme, že máme ve třídě introverta? Jaké jsou jeho silné a slabé stránky?

Helčo, introvertní dítě jsi už krásně popsala v úvodu tohoto rozhovoru. Jsou to ty děti, které nejásají už při představě týmové práce. Raději pracují o samotě. Jsou to ty děti, které jsou tišší, klidnější, spíše uzavřené do sebe.

Týmová práce jako taková je často stresuje. Nemají možnost se prosadit, protože je extrovertní děti zastíní, překřičí. Když jim není dán prostor a čas pro to, aby se vyjádřily, vzdají to, a už se o to ani nepokoušejí. Když má dítě dlouhodobě pocit, že nemá možnost se prosadit, ukázat, co v něm je, pro jeho zdravý vývoj je to samozřejmě problém. Vznikají pocity frustrace, méněcennosti, malé sebevědomí. A přitom jsou introvertní děti hodně bystré, o věcech přemýšlí, mají svůj názor, jen jim dát prostor. Takové dítě si pak často řekne: „Nemá smysl se vůbec snažit, budu raději mlčet.“ A to je velká škoda.

Co bychom měli jako učitelé při práci s introvertními žáky zohlednit?

Uvědomit si, že je každé dítě jiné. To je v podstatě to nejdůležitější, a od toho se pak odvíjí všechno ostatní. Nepodléhat tlaku společnosti, že je pro děti týmová práce největším přínosem. Ano, pro extrovertní děti možná.

Neříkám, že by se neměly introvertní děti do týmových prací zapojovat. To vůbec ne. Spíš bychom ale měli tyto děti při práci podporovat. Vědomě usměrňovat extrovertní děti, které by mluvily nejraději neustále, a dávat prostor introvertním dětem, aby se mohly v klidu vyjádřit. „Chtěl jsi něco říct? Počkáme, až si to rozmyslíš, to není problém. Teď je řada na tobě, ostatní se ztiší a věnují ti pozornost.“

Jak můžeme introvertnímu žákovi pomoct lépe zapadnout do kolektivu a cítit se v něm uvolněně a sebejistě?

Introvertní děti mají pár přátel, se kterými si rozumí, a se kterými se pak většinou přátelí dlouhodobě. Možná by stálo za to dávat vědomě takové děti „dohromady“. Pomoct jim navázat přátelství dětí podobného temperamentu. Když budou mít pocit, že nejsou samy, že mají v kolektivu své přátele, určitě se jim bude ve třídě lépe a šťastněji fungovat.

Hlavní je, jak už jsem řekla, dávat těmto dětem čas a prostor. Netlačit na ně, vytvořit bezpečnou atmosféru, kde nebudou mít strach říct vlastní názor. Někdy je učitel příliš netrpělivý, což na jednu stranu samozřejmě chápu. V počtu dětí ve třídách je často naprosto nereálné dávat stejný čas a prostor všem. Ale někdy nevědomě dáváme více prostoru extrovertním dětem, protože se samy o slovo přihlásí a jednoduše jsou středem pozornosti. Na introvertní děti už nezbývá tolik času.

Také můžeme mít pocit, že o to ani nestojí. Často to může vypadat tak, že se zapojit ani nechtějí, ale opak je pravdou. Každé dítě potřebuje mít pocit klidu a bezpečí. Všechny děti musí vědět, že na nich záleží, že jsou důležité. Každé dítě potřebuje být chváleno a motivováno, a hlavně potřebuje být přijímáno takové, jaké je.

Je vůbec možné, aby introvertní dítě uspělo v extrovertním světě?

Introvertní dítě je jiné než dítě extrovert. Ale není o nic horší. Má jiné přednosti, jiné silné stránky. Jak si vlastně představujeme úspěch dítěte? Co to znamená? Kdo řekl, jaké projevy dítěte jsou správné? Nebylo by spíš v pořádku respektovat odlišnosti dětí, nesrovnávat je a podporovat v rozvíjení jejich jedinečnosti? Když přistoupíme na dnešní trend, že se prosadí jen ten, kdo nemá problém s rychlou a hlasitou komunikací, a je neustále středem pozornosti, pak samozřejmě nedáváme introvertním dětem moc příležitostí v tom, aby ukázaly, co v nich je.

Jak se díváš na zapojení introvertních žáků do skupinové práce? Měli by k ní být vedeni, nebo jim máme raději vyhovět, když chtějí pracovat samostatně?

Ideální by bylo pracovat způsobem, který mi vyhovuje. Tzn. ten, kdo chce pracovat ve skupině, ať v ní pracuje a ten, kdo chce pracovat individuálně, ať tu možnost má. Někdo bude samozřejmě namítat, že by se introvertní dítě mělo naučit ve skupině pracovat, spolupracovat. A bude mít samozřejmě v něčem pravdu. Takže spíš jako pedagog učit děti to, že není důležitější skupinová práce, že stejně tak důležitá, je práce individuální, a že každý člověk je jiný, a proto mu bude vyhovovat něco jiného. Mají to tak děti i dospělí, a je to tak v pořádku. Důležité je s dětmi komunikovat. „Chápu, že nerada pracuješ ve skupině, Martina zase nemá ráda samostatnou práci. Každý člověk dává přednost něčemu jinému, je to tak v pořádku, ale pojďme zkoušet i metody, které nám příliš nevyhovují.“

Mnoho introvertů je i mezi učiteli. Je jasné, že jejich přístup k učení a k žákům se bude ve srovnání s učiteli-extroverty v něčem lišit. Může to mít vliv na kvalitu vzdělávání?

Celé je to především o nás, dospělých. O pochopení, neposuzování, o neškatulkování. To si ale my dospělí, musíme pořešit především v sobě. Jestliže soudím, škatulkuji, hodnotím ostatní, nevyhnu se tomu ani u dětí. Pedagog introvert bude mít možná víc pochopení, protože je stejný. Dokáže se spíše vcítit do malého introverta, protože má stejné potřeby. Pedagog extrovert může mít pocit, že by měl více tlačit, povzbuzovat, posouvat hranice. Je to tak v pořádku, ale lze to dělat s citem a pochopením toho, že jsme každý jiný, ale ne horší.

Míšo, v úvodu jsem tě představila jako speciální pedagožku a autorku blogu Cestou šťastného introverta. Napsala jsi dva e-booky, oba věnované introvertům. Proč sis vybrala právě toto téma?

To je na delší vyprávění, koho zajímá celý příběh, může si ho přečíst na http://michaelafilipova.cz/muj-pribeh/. A ani na stránkách Cestou šťastného introverta nebude detailní. Jak detailně popsat celý svůj život?

Ve zkratce jsem jednoho dne narazila na článek o introverzi, a v tu chvíli mi v životě spousta věcí docvakla. Proč mi některé situace dělají problém, jaké jsou mé potřeby a co můžu dělat jinak, aby byl můj život šťastnější a naplněnější. Bylo to velké AHA v mém osobním příběhu a osobním rozvoji. Začala jsem se tomu věnovat, studovat další literaturu a další zdroje, začaly mi docházet různé souvislosti z praxe s dětmi.

Jaké vůbec jsou introvertní děti? Jak s nimi pracovat, jak je vychovávat a vzdělávat s ohledem na jejich specifické potřeby? A jak jsem čím víc jsem studovala různé materiály, tím více mi docházelo, že je to právě to pravé téma, kterému se chci věnovat. Dává mi to smysl, a navíc mě to neskutečně baví a naplňuje.

Co dalšího chystáš?

Na cestě je nový e-book věnovaný dospělým, jejich osobnímu rozvoji. Jedná se o pět důležitých témat, pět klíčů ke spokojenému životu introverta a jmenuje se, jak jinak, Cestou šťastného introverta. V podstatě i e-book Malý introvert je věnovaný dospělým, protože v první řadě bychom měli zapracovat na sobě, děti jsou úžasné takové, jaké jsou, měnit se nemusí. Změnit by se měl náš přístup k nim. A nejen o tom je právě e-book Malý introvert. Koho by zajímala vědomá výchova malých introvertů, najde zde: http://michaelafilipova.cz/ebook-maly-introvert-aneb-vedoma-vychova-introvertniho-ditete/.

A jinak? Ráda bych si udržela rovnováhu v osobním a pracovním životě. To je jeden z mých osobních cílů, pro někoho možná nedůležitý, já si ale myslím, že pro hodně žen v dnešní době naprosto stěžejní.

Práce je hodně a někdy musím opravdu vědomě zvolňovat, odpočívat, nic neřešit a jenom BÝT. Hlídat si rovnováhu, aby rodina nebyla na druhém místě. A to si myslím, že v současné době řeší spousta maminek. Ženy nejen pracují, ale ještě musí zvládnout domácnost, péči o děti, manžela. Někdy to vyžaduje velké úsilí, jsme unavené a frustrované. Chce to si opravdu dnes a denně srovnávat priority, ať je to, jak je to, rodina by měla být na prvním místě. Neměly bychom se snažit být dokonalé, ale spíš si uvědomovat své hranice, možnosti, dobíjet energii, nezapomínat na sebe. Nezapomínat na to, na čem v životě opravdu záleží.

Děkuju moc za rozhovor a přeji hodně úspěchů v pracovním i osobním životě.

Také děkuji, a přeji jen to nejlepší Tobě i čtenářům.

Helena Čuková
Miluju práci s informacemi a ještě raději je předávám druhým. Kromě vzdělávání je mojí další vášní osobní rozvoj. Dlouho jsem přemýšlela, jak bych se mohla věnovat oběma oblastem současně, až vznikl projekt Osobní rozvoj pro učitele. Mým cílem je sdílet s dalšími učiteli rady a tipy, které jim pomůžou k větší pohodě a spokojenosti v osobním i pracovním životě, protože jedině tak můžeme být vzorem pro naše žáky a vychovat z nich generaci úspěšných a sebevědomých lidí. Více o mně si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *