Jako malá jsem si nejraději hrála \"na školu\". Učivo první třídy jsem znala dřív, než jsem do ní šla, a také v pozdějších letech jsem měla učebnice na další školní rok přečtené, ještě než vůbec začal. Rodiče se báli, abych z toho nezblbla, spolužáci mi zas říkali, že jsem divná.

Dnes už je mi jedno, co si o mě kdo myslí, takže se klidně přiznám: miluju informace, pořád se ráda učím něco nového a nejšťastnější jsem mezi knihami.

Tím, že jsem byla v učivu tolik napřed, jsem se ve škole často nudila. O to víc jsem sledovala způsob, jakým nám učitelé látku vysvětlují a jak pracují.

Teprve nyní o mnoho let později, když sama stojím před tabulí v jejich kůži, si uvědomuji, jak moc byly pro mě chvíle strávené s mými učiteli cenné. Někteří mi ukázali, jakou cestou rozhodně nejít, mnozí z nich mě ale natolik inspirovali, že jejich nápady, metody a přístupy využívám ve vlastních hodinách.

Zároveň s tím jsem si také uvědomila, že příprava na učitelské povolání nezačíná až na pedagogické fakultě, ale už v dětství. Podobně, jako jsme se naučili mluvit tím, že jsme pozorovali naše okolí, jsme si stejným způsobem vštípili do svého podvědomí náš budoucí přístup k učení a žákům, pokud jsme se rozhodli stát se učiteli.

A to je výzva! Buďme pro naše žáky, ze kterých se možná jednou také stanou učitelé (ale nejen pro ně) raději vzorem, než odstrašujícím příkladem.

Mnohdy si jako učitelé vztaženi do vlastních starostí a povinností ani neuvědomujeme, že se nám vytratila radost ze života, a my pak stojíme před žáky jako vyprahlý kaktus – s tvrdými rysy, pichlavými ostny, bez energie, bez nadšení. Prostě nám chybí šťáva. O prázdninách možná na chvíli ožijeme, ale potom se vše vrací do zajetých kolejí.

To se však dá změnit s pomocí osobního rozvoje. Je to cesta na dlouhou trať, která od nás vyžaduje každodenní práci na sobě, touhu se neustále zdokonalovat, ochotu objevovat nové úhly pohledu, odhodlání investovat do sebe energii, čas, i peníze a především trpělivost. Pokud ale vytrváme, budeme odměněni větší pohodou, spokojeností a radostí ze života.

Já jsem se na tuto cestu vydala před osmi lety, když se mi do rukou dostaly knihy o pozitivním myšlení a osobním rozvoji. Takřka ze dne na den jsem změnila způsob uvažování a začala jsem chápat, že vše, s čím jsem ve svém životě nespokojená, si způsobuju sama svým negativním postojem. To mi dávalo šanci vše napravit a přetvořit k obrazu svému. Věci se pomalu, ale jistě začaly měnit k lepšímu.

Úplně jsem kouzlu osobního rozvoje propadla. Vytvořila jsem si vlastní soubor technik, které mi pomohly dát si život do pořádku, a díky kterým dnes zvládám každodenní nároky v práci a cítím se v pohodě, ať se kolem mě děje cokoli.

Rozhodla jsem se své zkušenosti z osobního rozvoje sdílet s dalšími učiteli. Právě oni potřebují více než kdokoli jiný pečovat o svou psychiku a vlastní růst, mají-li ze sebe vydat to nejlepší a nezbláznit se ze všech nároků na ně kladených.

Proto vznikl projekt Osobní rozvoj pro učitele. Ať vám slouží a pomůže k větší radosti z práce i ze života!

Helena