Co nás na pajdáku neučili

Přednášky, při kterých člověk padal smíchy ze židle. Zkoušky, které nám zocelily nervy. Spousta zážitků, o kterých jednou budeme vyprávět vnoučatům. Skvělí kamarádi, kteří nám po návratu z tahu drželi vlasy nad mísou. A hlavně diplom, který nám sice nezaručí vyšší plat, ale vypadá hezky a můžeme díky němu učit. Studentský život byl prostě fajn!

Střet s realitou, kterou nutně pocítil každý začínající učitel, už tak fajn nebyl. Věděli jste například na začátku své kariéry, že

• stejné učivo dopadne v každé třídě úplně jinak,
• neuvedením cíle hodiny si při hospitaci uděláte vroubek,
• dnes už se s psaním taháků nikdo neobtěžuje, ale vše se opisuje rovnou z mobilu,
• pokud se snažíte se žáky jednat mile a chápavě, brzy s vámi vyjebou,
• pokud se neustále neprocházíte po třídě, nehnou žáci ani prstem,
• pokud drzého žáka okamžitě nesetřete, bude si dovolovat čím dál víc,
• pokud nebudete každou hodinu kontrolovat pomůcky, tak si je žáci prostě nebudou nosit,
• pokud nebudete pravidelně známkovat sešity, tak v nich bude velký kulový?

Já ne. A není divu. Diplom totiž dali každému, kdo uměl nazpaměť Kalhouse s Obstem, ale jestli se dokážeme porvat s každodenními nástrahami učitelského povolání, to nikdo neřešil. Kdyby autoři skript přestali teoretizovat a častěji by se dostali mezi žáky, možná by celé studium vypadalo jinak. Zatím však začínajícím učitelům nezbývá nic jiného, než se nechat hodit do vody a učit se za pochodu.

Naštěstí mám ráda výzvy, takže jsem se nevzdala, a postupně jsem se naučila ve všem chodit, i když paradoxně mi k tomu nepomohly znalosti z pedagogiky, ale spíše z osobního rozvoje. Začala jsem brát každou potíž jako cennou lekci a podnět k dalšímu zkoumání. A totéž doporučuji i vám.

Učitelství je totiž jeden z nejrychlejších způsobů, jak se osobně i profesně rozvíjet a zdokonalovat. Děti na rozdíl od dospělých nechodí kolem horké kaše a okamžitě od nich dostáváme zpětnou vazbu. Díky tomu na sobě můžeme neustále pracovat. Zpočátku to bude bolet, protože naše ego dostane na frak. Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že si všechny nepříjemnosti způsobujeme jen my sami. Nemůžou za ně nevychovaní žáci, nespolupracující rodiče ani nechápavé vedení. A vlastně ani vysoká škola.

Jakmile si uvědomíme, že jsme zodpovědni za vše, co se nám v životě děje, dokážeme svou situaci změnit. Jak toho dosáhneme? Tím, že

• na sobě budeme každý den pracovat,
• se poučíme z vlastních chyb a nebudeme je pořád dokola opakovat,
• budeme ochotni učit se novým věcem,
• budeme neúnavně pečovat o svou fyzickou i duševní pohodu.

Proto vznikl tento blog. Sdílím v něm rady a tipy, jak využít zkušeností z osobního rozvoje v každodenní učitelské praxi. Chci, aby pomohl všem učitelům k větší pohodě a spokojenosti v osobním i pracovním životě, aby je práce bavila, a aby ze sebe mohli žákům nabídnout to nejlepší. Potom bude mít naše práce opravdu smysl.

Tak s chutí do toho!