Nedávno jsem v jedné učitelské skupině na Facebooku narazila na rozhovor s mladým začínajícím učitelem z Liberce (můžete si jej přečíst zde). Kolega se v něm svěřil s tím, jaké slasti a strasti na něj čekaly po nástupu do zaměstnání poté, co opustil pedagogickou fakultu (a koho ne, že?). Se zájmem jsem pak četla komentáře, které pod sdíleným příspěvkem zanechali zkušenější pedagogové.
Doufala jsem, že se dozvím nějaké zajímavé tipy, které bych mohla sama využít. Nebo, že budou pro inspiraci sdílet něco ze svých vlastních začátků. Moje očekávání se bohužel nenaplnilo. Diskuze se proměnila v hledání společného viníka zodpovědného za současný stav kvality našeho školství.
Není to zas tak dávno, kdy jsem i já byla začínající učitelka, takže si dokážu dobře představit, čím si mladý pan kolega prochází. On sám to popsal takto: „Dnes musí být učitel herec, jenž baví své publikum nebo jej drží v napětí, nejlépe pomocí tabletů. Nejde ale být pořád zábavný, škola není divadlo. Přišel jsem nadšený a s určitými vizemi. A ocitl jsem se mezi žáky, z nichž zhruba polovina je pasivní, a já abych je nutil dozvídat se něco nového! Všechno potřebují mít snadné a co nejrychleji. Navíc jsou přesvědčeni, že jim skoro všechno k ničemu nebude.“
Začátky jsou těžké pro každého. Já jsem například převzala třídu deváťáků, kteří neměli z předchozích let osvojené žádné pracovní návyky. Jasně, že zkoušeli, co vydržím a kam mohou zajít. Někdy jsem opravdu nevěděla, jak zareagovat, protože jsem se s podobnými situacemi nikdy předtím nesetkala. A víte, co mi pomohlo? Přiznat chybu. Nestěžovat si a hledat příčiny. Podotýkám, že u sebe! Ono je totiž snadné hodit všechnu vinu na žáky a jejich rodiče. Ve skutečnosti jsme to však my, učitelé, kteří ovlivňují to, jak se k nám žáci chovají.
Nejsem dokonalá a zatím ještě nedovedu pokaždé zareagovat správným způsobem. Rozhodně jsem v začátcích nadělala spoustu chyb a občas se jich dopustím i teď. Ale zkušenosti, které díky tomu získávám, už mi nikdo nevezme.
Tento článek jsem napsala proto, abych všechny začínající učitele uklidnila: Pokud to se svou prací myslíte vážně, jste ochotni na sobě pracovat a vezmete si z každé situace, která vás potká, ponaučení, odměnu máte jistou. Ať už po finanční stránce (což vám ale nezaručím, protože každá škola to má jinak), nebo v podobě aktivně spolupracujících žáků, s nimiž je radost pracovat.
A abych vás v tom nenechala, zde je pár tipů, které vám mohou pomoci:
Člověk opravdu nemusí (a ani by neměl) být herec, aby si ho druzí vážili. Osho ve svých promluvách říká, že být sám sebou je úplně to nejvíc, čím se můžeme stát. Platí to nejen pro život, ale i pro školu. Každý učitel má svůj jedinečný styl a je dobré zůstat věrný sám sobě a své povaze. Není potřeba dělat z výuky megashow, pokud na to nemám náturu. Tím neříkám, že se nemáme inspirovat u ostatních. Ale je důležité, aby si pedagog nehrál na něco, co není. Žáci to stejně poznají a akorát k němu ztratí důvěru.
Aby člověk výzvy učitelského povolání ustál, musí mít sakra dobrý důvod, proč ho vykonává. Asi se shodneme na tom, že o platu to není. Mě například žene touha ukazovat dětem, že mohou v životě dokázat cokoli, když budou chtít. Denně se setkávám se žáky, kteří mají o sobě tak nízké mínění, že raději každou svou snahu předem vzdají. Ukázat jim, že existuje něco, v čem jsou opravdu dobří, je to nejmenší, co pro ně mohu udělat.
Typická chyba některých začínajících učitelů. Chtějí být se žáky kamarádi, a tak si je připustí k tělu víc než je zdrávo. Neznám nikoho, komu by se to nevymstilo. Přinejmenším je to neprofesionální. Začíná to přátelstvím na Facebooku, pokračuje drzým chováním na veřejnosti a zbytek raději nedomýšlím. V tomto jsem si udělala jasno hned na začátku. Ano, mám své žáky ráda, ale dokud nesu zodpovědnost za celý vyučovací proces, nemůžeme být prostě kamarádi. A proto odmítám i všechny žádosti žáků o přátelství na Facebooku.
Pokud chcete něco změnit, začněte u sebe. Zpytujte svědomí, pátrejte po příčinách, hledejte řešení, pište, čtěte, vzdělávejte se. Pravda je taková, že život se k nám chová jako zrcadlo a pokud se nám nelíbí, co v něm vidíme, je potřeba změnit samotný obraz, nikoli si stěžovat na to, co odráží. Více o tomto tématu jsem psala zde.
Osobně bych si nedovolila přijít do hodiny nepřipravená. Proč? Jednak bych měla sama ze sebe špatný pocit, ale hlavně by to byla neúcta vůči žákům, kteří jsou ve výuce přítomni. Jejich čas je stejně drahocenný jako ten můj a chci, aby žádná minuta nepřišla nazmar. Vám doporučuji totéž. A pokud můžu radit, připravujte se včas, a ne na poslední chvíli. Vaše nervy to ocení. Pak se vám totiž nestane, že musíte hrotit přípravy dlouho do noci nebo že ráno bude zasekaná kopírka. Jo a zálohujte. Protože ztratit například flashku s přípravami fakt na….
Oddat se zcela své profesi má jistá rizika. Za prvé se stáváte nudným a nesnesitelným sucharem, který nemluví o ničem jiném než o své práci. Za druhé si ohledně práce vytváříte nesplnitelná očekávání. O to více vás bude každý neúspěch trápit. A za třetí, člověk musí pravidelně odpočívat, a to nejde, pokud myslíte jen na práci. Slovy klasika: je třeba hořet, ale nevyhořet. Pokud nemáte žádného koníčka, rychle si ho najděte a ve volném čase se mu věnujte. Ve škole jste ostatním neustále k dispozici, takže není třeba mít špatné svědomí, když chcete mít doma chcete alespoň chvilku sami pro sebe.
Vím, že není možné být dobře naladěn každý den, ale nic vám nebrání pro to alespoň něco udělat. Co vysíláme, to se nám jako bumerang vrací zpět. Žáci podvědomě vycítí naše rozpoložení a pokud s sebou do třídy přinášíme neklid, nervozitu a nepohodu, ani jim nebude příjemně a dají nám to pěkně sežrat. Také mám opačnou zkušenost. Někdy se mi stane, že se během dne naštvu. Ale jakmile přijdu do výuky, všechen vztek ze mě spadne a hodina nakonec proběhne skvěle. Osobně si myslím, že pokud máte svůj předmět rádi a je na vás vidět, že vás učení baví, žáci vám rádi odpustí i to, když občas máte den blbec.
Není nic horšího, než když s vámi žáci sdílí víkendové zážitky a za největší senzaci považují to, jak potkali klátícího se pana učitele. Jasně, učitelé jsou lidi jako každý jiný. Ale zároveň jsme se výběrem svého povolání přihlásili k určitým hodnotám, které máme žákům předávat. A ty by neměly být v rozporu s tím, jak žijeme.
Kurz je přístupný zdarma po přihlášení se na Metodickém portálu RVP v sekci E-learning. Bližší informace zde.
Kdo zná Roberta Čapka, ví, že si ohledně učitelů nebere žádné servítky. Ale kdo dokáže dát stranou své ego, musí uznat, že maminka a pan Čapek mají vždycky pravdu. Takže pokud už by měly být ve vaší pedagogické knihovničce nějaké knihy, ať jsou to tyto dvě. Ušetříte si tím spoustu času, námahy a nepříjemných situací se žáky.
Nina se specializuje na efektivní komunikaci ve třídě. Vydala dva e-booky a vytvořila i online kurz, který vás během 5 týdnů naučí „zkrotit“ džungli před tabulí. Rozhovor s ní si můžete přečíst zde.
Vysokoškolským diplomem vzdělávání nekončí. Spíše naopak. V rámci DVPP existuje řada možností, stačí si vybrat to, co právě potřebujete. Zatím nejlepší zkušenost mám se vzdělávací agenturou Descartes, ale na trhu jich je mnohem víc.
Doporučuji přidat se do některých diskuzních skupin na Facebooku (například Učitelé +) a sledovat aktuální témata, která řeší ostatní učitelé. Existují také dva učitelské spolky, u nichž můžete najít podporu: Učitelská platforma a Pedagogická komora.
Jedná se o iniciativu studentů pedagogických fakult, která usiluje o zkvalitnění přípravy budoucích učitelů. Více se dozvíte zde.
Samozřejmě chci svou troškou do mlýna přispět i já. Na tomto webu můžete číst pravidelné články o věcech, které učitelé aktuálně řeší. Ovšem nečekejte žádné lamentování ani házení viny na druhé, na situace se dívám ryze z pohledu osobního rozvoje – tedy, že za většinu problémů si můžeme my sami. A tudíž je v našich silách, abychom je napravili. Své dotazy a názory můžete přidávat jak do komentářů pod článkem, tak na facebookové stránce Učitel v pohodě. A nebo mi napište na mail info@helenacukova.cz. Ráda pomůžu. 😉